Ve středu 6. 12. odstartoval v kině Lucerna třináctý ročník festivalu asijského filmu Filmasia. Zahájení obstaral nejvýdělečnější jihokorejský film letošního roku Taxikář ze Soulu. Nic jsem od něj nečekala. Abych byla upřímná, ani jsem moc nečetla, o čem je. To hlavní jsem ale věděla – zakládá se na skutečný události.
Nejsem žádnej filmovej kritik, takže to rozhodně neberte jako recenzi, ale ráda bych o tomhle filmu něco napsala. Proč? Protože sleduju filmy pořád, doma, v kině, na cestách v počítači, a z většiny z nich nejsem moc nadšená. Spíš naopak. Za půl roku si už ani nepamatuju, o čem byly. Taxikář ze Soulu ale nebude ten případ. Už jen proto, že nápadně připomíná naši nedávnou historii – 17. listopad, jen v mnohem děsivější verzi.
Každej den nad nim přemýšlím. Povím vám pravdu, vůbec jsem netušila, že se v roce 1980 v jihokorejském městě Kwangdžu odehrála demokratizační povstání mezi studenty a proseverokorejskými sympatizanty. Od 18. do 27. 5. 1980 bylo oficiálně zabito kolem sto sedmdesáti lidí, civilních obětí mělo být jen sto čtyřicet čtyři. Jenže to jsou OFICIÁLNÍ statistiky. Kdo se proti nim někdy snažil ohradit, byl zatčen za šíření falešných zpráv. Ale potom, co zhlédnete Taxikáře ze Soulu, vám bude jasný, že obětí bylo mnohonásobně víc. Nikdo uvězněným studentům v jihokorejském Kwangdžu nemohl pomoct. Byl zákaz do tohoto města vjíždět i z něj vyjíždět. Nikdo neměl žádný informace, jen ty, které vydávaly oficiální úřady. Nebýt jednoho odvážnýho německýho novináře a ještě odvážnějšího soulskýho taxikáře, možná by skutečný záběry a fotky z místa povstání nikdy nespatřily světlo světa. To, co se tu v osmdesátém roce odehrává, má totiž dalekosáhlejší důsledky, než si kdo dokázal představit. A tehdy to samozřejmě nedocházelo ani hlavním hrdinům ani jejich reálným předlohám.
Americký, evropský, bollywoodský filmy zná asi každej. Ty jihokorejský už možná jenom málokdo a to je škoda. I když Korejci ve filmech mnohdy dost přehrávají, tady to rozhodně nevadí. Po celou dobu, co budete film sledovat, ani nehlesnete. Ani si nedovolíte odskočit na záchod nebo se podívat na mobil. To vám tenhle film prostě nedovolí. Chvíli vám bude bušit srdce strachem, o pár minut později lítostí a soucitem a pak už jen budete bezmocně koukat na plátno a říkat si, že tohle se přeci nikdy nemohlo stát. To prostě není možný. Ale je, bohužel. Proto jsem ráda, že jsem tenhle film viděla a dozvěděla se něco novýho, něco, o čem by měl vědět úplně každej. Takže pokud jste o povstání v Kwangdžu nikdy neslyšeli, podívejte se na tenhle film. Musíte ho vidět. Troufám si tvrdit, že je to vaše povinnost.
Napsat komentář