Ivana Chřibková: „Nedělám věci, které mě nedělají šťastnou.“

Scenáristka, producentka, novinářka, spisovatelka a bloggerka v jednom. To je Ivana Chřibková, kterou čeští čtenáři znají především díky jejím vtipným knihám Suchý hadr na dně mořském a Když to tam není, tak to tam nehledej, které vypráví příběh Anny, jež je na první pohled úplně obyčejnou dívkou. Jenže na její cestě životem jí stíhá jedna katastrofa za druhou. Ivana Chřibková žila několik let v zahraničí a nedávno se zase vrátila zpátky do České republiky, aby tu uplatnila vše, co se v zahraničí naučila. A tak jsme si spolu popovídaly nejen na téma knih a jejího povolání, ale také o tom, jaká je v soukromí, o jejích plánech a snech.

Ivano, ne všichni čtenáři vás znají. Kdybyste se měla sama v krátkosti představit, co byste o sobě řekla?

To je snad těžší než napsat další knihu… Jsem spisovatelka, která si jde pořád za svými sny, protože jich má naštěstí stále dost. Kdyby mi došly, ztratila bych směr, tak se to snažím mít na paměti.

Čím se aktuálně živíte? Začínala jste jako novinářka, pak se z vás stala scenáristka a producentka na televizi Nova. Nakonec jste se rozhodla své kariéry vzdát a přestěhovala jste se do španělské Andalusie.

Jsou to tři měsíce, co jsme se vrátili zpátky do Prahy. Dostala jsem nabídku znovu pracovat na Nově. Aktuálně jsem součástí týmu, který pracuje na nových webových stránkách televize a také vedu onlinovou produkci, která vyrábí vlastní pořady pro webové stránky. Jsme na začátku cesty. Je to jiná práce, než ta, na kterou jsem byla zvyklá, ale baví mě to. Uplatňuji, co jsem se v minulých letech i v zahraničí naučila, ale taky se učím úplně nové věci. Zkrátka jsem ve svém živlu.

Momentálně ještě rozepisuju dva vlastní náměty na seriál. Jeden jsem napsala se svým kamarádem, který je literární génius, co se týče dvojsmyslů a hry s češtinou, a druhý se svou kamarádkou, skvělou spisovatelkou Kateřinou Maďarkovou.

Budeme moci někdy seriály vidět? Už jste nějakému režisérovi své náměty ukazovala?

Jednou snad ano, momentálně teprve rozpracováváme námět a pracujeme na scénáři.

Ze Španělska jste zamířila do britského Leedsu. Co vás přivedlo tam?

Přítel dostal nabídku z Británie. Odstěhovali jsme se do zahraničí hlavně proto, abychom získali co nejvíce zkušeností. Proto jsme v té změně, vyměnit slunce za zataženou oblohu, viděli smysl. I když ostatní si ťukali na čelo.

Čím jste se v zahraničí živila?

Vyhradila jsem si čas hlavně na psaní knih, to byl můj největší úkol. V mezičasech jsem pracovala jako webeditor a copywriter.

Jak se liší život ve Španělsku a Anglii od toho, co žijeme tady, v Česku?

My máme, na rozdíl od Británie i Španělska, všechna čtyři roční období. Lepit na španělské okno sněhové vločky, když je venku pětadvacet stupňů, abych navodila vánoční atmosféru, byla trochu fuška. Jednak se odlepovaly a sněžily na terasu, a jednak měly pod každým úhlem v pozadí palmu. Španělé i Britové jsou jiní než my. Jedni žijí pod žhnoucím sluncem, druhým většinu roku prší. Jedni žijí venku, druzí vevnitř, to samozřejmě ovlivňuje charakter země i lidí. A já bych tak srovnávala nesrovnatelné. Ale pokud mám něco zmínit, z Británie nám chybí služby. Nemusíte na úřady, země funguje perfektně online a jejich systém zjednodušuje lidem život. Ze Španělska mi chybí úplně všechno, kromě jejich služeb, na které má vliv pověstná “maňana”. A u nás…ať to bude znít jakkoliv divně, znovu poznávám svou vlastní zem. Změnila se nebo jsem se změnila já…to teď sama ještě nevím.

Jste zpátky v Česku. Natrvalo?

Vrátili jsme se, protože Česká republika je náš domov. Většina lidí zůstává za hranicemi, protože je tam život možná lepší, možná veselejší, možná jednodušší, ale my jsme chtěli to, co jsme se naučili, přivézt domů. A jestli jsme doma natrvalo… to nevím. Uvidíme, jak se rozhodneme. Cestování milujeme a myslím, že nikdy není člověk starý na to, aby žil na chvíli někde jinde. Jde to, máme štěstí, že žijeme ve svobodné zemi.

Ve Španělsku jste napsala svou první knihu Suchý hadr na dně mořském. To bylo před třemi roky. Napadlo vás napsat knihu až tam, nebo jste o knize přemýšlela, už když jste z Česka odjížděla?

Příběh jsem měla v hlavě už mnoho let. Takže jsem do Španělska odjížděla s jasným úkolem.

Druhá kniha Když to tam není, tak to tam nehledej vznikla pro změnu britském v Leedsu a navazuje na tu první. Projevilo se na knize nějak vaše stěhování? Život v Anglii?

To asi nemůžu objektivně posoudit. Osobně si myslím, že ne, protože styl byl pro mě jasný a okolnosti se mi do tvůrčího procesu, doufám, nijak nepřipletly. Když mi to nešlo, vztekala jsem se úplně stejně na španělské pláži jako v britské kavárně.

Hlavní hrdinkou obou knih je dívka jménem Anna. V první knize je ještě dítě, v druhé už pětadvacetiletá žena. Plánujete vydat i třetí díl. Bude o Anně v životní etapě o dvacet let později? Nebo v ještě pozdější?

To ještě nevím, sama uvidím, kam mě příběh zavede. Stejně jako u prvních dvou si vezmu nějakou inspiraci ze svého života. Ale jak to začne a kde skončí, to je ve hvězdách. Svoje příběhy do detailu nepromýšlím, nechávám se vést.

Máte i blog…

Je to takový občasník. Vznikl v době, kdy jsem nepsala žádnou knihu, a po psaní se mi stýskalo. Jsou to postřehy z mého života. A lidi se smějou a baví je to. A já mám radost, že se smějou, že se baví a tak to baví i mě. A děkuju, že jste mi připomněla, mám už několik týdnů rozepsaný nový příspěvek.

O čem bude?

O chytré žárovce.

Četla jsem, že jste procestovala osm zemí. Je to pro vás hodně nebo málo? Máte zase někam namířeno?

Je to málo, s jídlem roste chuť. Letos máme na seznamu Norsko, chtěli bychom vidět polární zář. Vše je ale ve fázi diskuzí a plánování. Určitě pojedeme i na pár dnů do Španělska, jezdíme tam každý rok. Je to náš druhý domov.

Takže kdybyste se rozhodla zase odjet na delší dobu z Česka a někde se zabydlet, bylo by to zase Španělsko?

Určitě je to jedna z možností, ale momentálně opravdu nevím.

Jaký je váš nejsilnější cestovatelský zážitek? Ten úplně nej?

Dech se mi zastavil dvakrát. Poprvé to bylo v Grand Canyonu. Zůstali jsem tam jen s pár lidmi a čekali, až za tím ohromným údolím zapadne slunce. To ticho a barvy si budu pamatovat navždycky. Byl to neskutečný zážitek. Byla jsem v ten moment ten nejmenší člověk na celém světě.
Podruhé to bylo v Kanadě, kdy jsme vpluli do srdce Niagárských vodopádů. Vypadalo to jako apokalypsa, jakože už nebude nic. Všude tekly proudy vody, které jako by padaly z nebe. Niagáry jsou magické. Neuměla jsem se od nich odtrhnout. Stejně jako za Grand Canyonem jsem se z auta otáčela, dokud ho úplně neodstřihla tma a dlouhé arizonské pláně.

Zmínila jste, že máte přítele. Kde jste se poznali?

Nám život změnil výšlap na Klínovec. I když jsme pracovali pro stejnou televizi, z práce jsme se osobně příliš neznali. Potom jsme jeli s partou lidí ven na víkend a při výšlapu dorazili jako poslední, protože když si s někým máte co říct, dochází vám v kopci dech. A už jsme nikdy neztratili kontakt, i když naše společná historie se začala psát až o více než rok později.

Jste novinářka, producentka, scenáristka, bloggerka a spisovatelka v jednom. To už je hodně povolání najednou. Co vás na tom nejvíc baví?

Všechno, proto se taky snažím věnovat všem jmenovaným profesím. Já jsem se v životě naučila jednu velmi důležitou věc – pokud nebudu šťastná já, nebude se mnou šťastný nikdo. Takže začínám u sebe a nedělám věci, které mě šťastnou nedělají. Někdy je samozřejmě potřeba trochu slevit, nebo na čas něco obětovat, ale to je součást procesu, bez toho to nejde.

Píšete vtipně. Knihy i blog. Není to žádný vyumělkovaný ani suchý humor. Není to ale ani ten, při kterém se čtenář bude smát bez přestání klidně pět minut. Je to spíš o tom, že se pousměje, občas zasměje, někdy zas soucitně přikývne. Jste jako ta hrdinka z vašich knih? Sebeironická, vtipná a někdy naprosto bezradná, ale vždycky si poradíte a se vším srovnáte?

Anna je moje alter ego. Já se taky v životě snažím hodně věcí řešit humorem nebo s humorem. Protože takhle mě to baví a vychází to z mé podstaty. Jestli jsem vtipná? To byste se asi musela zeptat lidí v mém okolí. Sebeironická jsem ráda, bezradná jsem, mám pocit, skoro furt, ale poradit si většinou umím. Pokud se nejedná o práci s elektrickým napětím nebo pěstování plodin, ty mi schnou.

Když zrovna nepracujete, co nejraději děláte?

Chodím do galerie. Miluju umění a galerie je místo, kde umím absolutně vypnout hlavu. Tomáš už komponuje galerie do všech našich cestovatelských plánů dřív, než na to stačím upozornit. Nejdřív se mnou chodil, protože ho zajímalo, co zajímá mě. Ale kupodivu ho umění a design začaly bavit. I když posledně mě táhnul přes celou MoMu (Muzeum moderního umění, pozn. red.) v New Yorku k vycpané koze, která měla kolem krku starou pneumatiku, a dožadoval se odpovědi, kde končí koza s pneumatikou přes hlavu a kde začíná umění.

Když už jsme u toho... Kde končí ta koza a začíná umění? Dneska je to dost probíraná otázka. Co ještě umění je a co už ne? Kdo o tom rozhoduje? Když jsem byla naposledy v Národní galerii ve Veletržním paláci, ležely na zemi staré džíny a ještě pár dalších kusů oblečení a bylo to (asi) umění.

To je hrozně subjektivní. Interpretace odráží nejen záměr umělce, ale také nás samotné i aktuální stav naší mysli. Alespoň tak mě to učili na hodinách dějin umění, které jsem navštěvovala v Praze a v Leeds College of Art.
Upřímně sama se v tom, co je umělecky vysoce hodnoceno a co je vycpaná koza, moc nevyznám. Já miluju impresionismus, secesi a art deco. Jsem schopna hodinu strávit u Moneta, ale u vycpané kozy se nezastavím.

Jaký je váš cíl pro tento rok? Kromě poznávání Norska?

Dopsat oba seriály, napsat třetí knihu, udělat Cambridge zkoušku z angličtiny, dokončit cíle, které jsem si stanovila v práci pro televizi a nezbláznit se:-).

Foto: archiv Ivany Chřibkové