Recenze: Dívka, žena, jiné

Když se mi kniha dostala do rukou, nevěděla jsem o ní vůbec nic. Jenom to, že je o ženách a že má velmi zdařile graficky zpracovanou obálku. Jakmile ale knihu otevřete, čeká vás první z několika překvapení.

To, že nějaká kniha získá významné literární ocenění, mě za normálních okolností nechává chladnou, ale o Bernardine Evaristové kolují zajímavé zvěsti napříč celým literárním světem, proto jsem si od ní chtěla také něco přečíst. A začala jsem právě románem Dívka, žena, jiné, který vyšel v roce 2020 v nakladatelství Host.

Když znáte pravidla, můžete je porušovat

Čeho si všimnete na první pohled? Že text nemá téměř žádná pravidla. Ne po obsahové stránce, ale po té formální. Věta začíná malým písmenem. Na jejím konci hledáte ve většině případů tečku marně. Literární konzervy budou rozpačitě kroutit hlavou, ti progresivnější z nás se nad tím však nepozastaví (nebo v to alespoň doufám). Že například chybí uvozovky v přímé řeči, na to už jsme přeci zvyklí z románů Petry Soukupové, které také vycházejí v nakladatelství Host. Spíš se pozastavme nad samotným obsahem knihy.

Amma je umělkyně, píše divadelní hry a ráda budí rozruch. Zrovna má namířeno do divadla, kde se ten večer koná očekávaná premiéra její nejnovější hry Poslední amazonka z Dahomey. Ty předchozí většinou vzbuzovaly zuřivé diskuze. V uměleckém světě si Amma sice jakési uznání už vydobyla, bývá ale značně vrtkavé. Teď čeká na finální rozsudek. Bude hra veřejností přijata, doceněna a označena za vrchol její kariéry, nebo si o ní zase budou na ulici a v novinách vykládat, že je to bláznivá ženská bez špetky vkusu a dobrých mravů? 

Není důležité odkud pocházíte, ale kde jste teď

I v řadách jejích přátel se najdou tací, kteří si o ní myslí, že je potrhlá stárnoucí ženština, ale převládají ti, kteří ji mají za umělkyni s vlastním stylem v nejlepších letech. S nepřehlédnutelným stylem. Amma se narodila se v šedesátých letech v Londýně, vymyká se však tím, že má africké kořeny. Její otec bojoval za nezávislost Ghany. Matka byla míšenka, její otec pocházel z Nigerie, ale ona sama se narodila ve třicátých letech ve Skotsku. Není však tak důležité to, odkud člověk pochází, jako spíš to, kde a kým je teď. Amma má kolem sebe spoustu přátel, zejména žen, samozřejmě také s africkými kořeny. A každá má svůj příběh, který postupně skrze stránky objevujeme. Až dojdeme nakonec knihy, kde se osudy každé z žen dočkají rozuzlení a čtenář vysvětlení. Ale to také vlastně není až tak důležité. Ráda bych tu nyní upozornila na fakt, že není vyloučeno jisté váhání v tom, kdo je kdo. V knize je mnoho jmen, mnoho žen a ještě víc zapeklitých osudů. Myslete hlavně na to, že není důležité vědět, kdo je kdo, ale k čemu nakonec postavy dojdou. Já vám to klidně prozradím. 

Muži v tomto světě nemají místo

Je to kniha nadmíru feministická. Muži tu jsou spíše okrajovými otloukánky a ničemy, se kterými se ženy vypořádávají po svém, přinejlepším je jim opačným pohlavím přisuzována role rozsévačů a otců. Už v průběhu čtení knihy možná dojdete k podobnému názoru jako já, mnozí další čtenáři a možná i sama autorka. Ženám je lépe se ženami než s muži. Pokud tuhle recenzi čte nějaký muž, pravděpodobně právě teď stránku s recenzí zavře a po knize nikdy nesáhne. Lze mu to vyčítat? 

Man Bookerovu cenu, kterou pro rok 2019 Bernardine Evaristová získala, jí ale okruh čtenářů bezpochyby rozšíří. Na toto významné literární ocenění udělované britskými novináři, vydavateli a kritiky slyší i muži. O mužské čtenáře se tak bát nemusí. Ke všemu, když sám bývalý americký prezident Barack Obama prohlásil Dívku, ženu, jiné za knihu roku. Neméně důležitou otázkou je, jak na její knihu zareagují heterosexuální ženy, které se s muži trápí celý život. Dočkají se díky této knize i ony svého `coming outu`? Nebo je pro ně vztah se ženou naprosté tabu?

Ženy patří ženám?

Jedno je jisté, Bernardine Evaristová, jejíž předobraz lze hledat v hlavní hrdince knihy, čtenáři nabízí zajímavý, možná trochu překvapivý pohled na černošské ženy žijící ve Velké Británii. Její smysl pro vyprávění je neotřelý, vrstevnatost románu okázalá, spletité životní osudy a každodenní příběhy vymyšleny (vážně vymyšleny?) natolik rafinovaně, až si je snadno spletete s bohémským stylem života. A když se za knihou ohlédneme zpětně, čeká nás poslední překvapení. Vlastně ty vztahy žen se ženami nejsou vždycky ideální, někdy až hraničí se stockholmským syndromem.

Tohle není kniha pro každého, nejméně pro toho, kdo hledá čtení pro ukrácení dlouhé chvíle nebo pobavení. Tuhle knihu si musíte vychutnat. Každé slovo a každý řádek. Jinak ve vás nezanechá nic. A to nechcete, když už přelouskáte přes čtyři sta stran. Nebo to vezměte za jiný konec a nejprve si přečtěte Císařovo kotě (2001, česky 2003), veršovaný román, který deník The Times zařadil mezi sto nejlepších knih desetiletí. 

Foto: archiv