Recenze: Tancuj, tancuj, tancuj

Je osamělý, bez chuti do života. Jeho milovaná žena ho opustila a jemu nezbývá než protloukat se životem jako pisálek, jak často hlavní hrdina opakuje – jako odhrabávač sněhu. Tedy jen do dne, než se rozhodne vydat se na místo, kde mu kdysi bylo dobře.

Sám jako kůl v plotě

Tím místem je starý hotel U Delfína. Jenže už není starý. Je ultramoderní, strašně velký a původní starý ošuntělý hotel ničím nepřipomíná. Ztratil svou nezaměnitelnou atmosféru, přesto hlavního hrdinu něčím přitahuje. Navíc se tu setkává s recepční, která mu hned padne do oka a touží se s ní sblížit.

V hotelu U Delfína se ale dějí velmi divné věci. Někdy si jen tak jedete výtahem a skončíte v potemnělém patře, kde nesvítí žádná světla a nehraje žádná hudba. Nevidíte si ani na vlastní ruku. Je tu něco tíživého, něco neklidného. Ale náš hrdina je nebojácný a rozhodne se vypátrat, o co tu jde. A ode dne, kdy se setká s tajemným Ovčím mužíkem, se začnou dít skutečně podivné věci. Seznámí se s třináctiletou dívkou Juki, která má sice matku i otce, ale ani jeden se o ni příliš nezajímá. Mají toho s hlavním hrdinou společného víc, než se na první pohled zdá. A s přibývajícími stránkami se sbližují víc a víc. Samozřejmě počestně, jako přátelé či se z nich snad stávají pomyslní sourozenci.

Tancuj, tancuj dokud můžeš

S kým toho naopak příliš společného nemá, je jeho někdejší kamarád ze školy, dnes slavný a neskutečně bohatý herec jménem Gotanda. Ale i je svede dohromady jen pouhá náhoda. Otázkou ale je, jestli v této knize vůbec náhody existují. Kdo Murakamiho zná, správnou odpověď ví.

Věci se začínají dít, svět se točí zběsileji a naprosto nekontrolovatelně. A náš hlavní hrdina se točí, tedy spíše tančí, společně s ním. Aby ale věci běžely dál, musí tančit, jak nejlépe dovede. A to i ve chvíli, kdy se dozví děsivou pravdu.

Společně s hlavním hrdinou se vypravíme do města Sapporo, ležící na japonském ostrově Hokkaidó, i na Havaj. Prožíváme s ním chvíle klidu i rozčarování, bezmoci a šoku. Žádná skutečná radost hlavního hrdinu ovšem nečeká, ostatně Murakamiho knihy nejsou o předávání radosti a smíchu, ale o neobyčejných příhodách těch nejobyčejnějších lidí.

Třetí a poslední díl

Kniha Tancuj, tancuj, tancuj je volným pokračováním románu Hon na ovci. Vypravěč je však stejný i v románech Poslouchej, co zpívá vítr a Pinball 1973.

Haruki Murakami román Tancuj, tancuj, tancuj napsal už v roce 1988, do Česka se však jeho díla dostávají na přeskáčku. To jim však na čtivosti a oblibě neubírá. Murakamiho knihy nemusíte číst tak, jak jdou za sebou. Čtěte je v libovolném pořadí. Stejně se nejspíš k většině jeho knih jednou zase vrátíte. Já se obvykle k žádným knihám nevracím, i když se mi líbí sebevíc. Život je příliš krátký na to, abych četla dvakrát tu samou knihu. Ale u Murakamiho musím občas udělat výjimku a aspoň na pár dní se do knihy, kterou už jsem četla, znovu ponořit. Nedá mi to. Jeho knihy fungují jako magnet. Jako něco, čeho se nikdy nedokážete zbavit a co vás nepřestává fascinovat.

Jurkovič a Murakami jako jedna osoba

Haruki Murakami je můj nejoblíbenější autor už od roku 2010, kdy jsem vzala do ruky jeho knihu Kafka na pobřeží. Od té doby jsem přečetla všechny jeho knihy, které v českém jazyce vyšly. Snažila jsem se číst v angličtině i ty, které u nás dosud nevyšly, ale na to nejsem v angličtině tak zběhlá. Navíc mám ráda Murakamiho dvorního překladatele Tomáše Jurkoviče, který podle mého názoru dokáže skvěle vystihnout autorův jazyk, ty drobné nuance, které jsou pro Murakamiho knihy, příběhy, tak charakteristické. Nepřekládal jen dvě jeho knihy – Kroniku ptáčka na klíček (česky 2014) a knihu Muži, kteří nemají ženy (česky 2015). K ani jedné z posledních dvou zmiňovaných knih se ale nikdy nevracím. Ne že by byl překlad špatný, ale je zkrátka jiný, než na který jsem zvyklá.

Japonsko na západě

Autor ve svých knihách nádherně vystihuje typickou japonskou atmosféru, avšak s prvky západní kultury a mnohdy i západního smýšlení hlavního hrdiny. Jste v Japonsku, jíte japonská jídla, poznáváte mnoho dalších japonských postav, přesto ale někdy máte dojem, že v Japonsku nejste. Jsou to jen japonské kulisy v hrdinově západním světě. Vždyť takový je i sám Haruki Murakami. Narodil se v japonském městě Kjóto, vystudoval univerzitu Waseda a pak si v Tokiu otevřel si jazzový klub. Dlouhá léta už ale žije ve Velké Británii.

Všechno, co má rád

Mnohem víc než Evropa ho ale v knihách fascinuje právě jazz, který se zrodil na počátku dvacátého století mezi afroamerickou komunitou ve Spojených státech amerických. Jazzová hudba a jazzové bary se objevují ve všech jeho knihách. Murakami také rád běhá a právě běhání věnoval knihu O čem mluvím, když mluvím o běhání (česky 2010). Ale křivdili bychom mu, kdybychom nezmínili i jeho obdiv k legendární liverpoolské skupině Beatles. Ostatně vše, co má rád, vepsal do své nejnovější sbírky povídek První osoba jednotného čísla, která u nás vyjde letos v červnu v nakladatelství Odeon.

Kniha Tancuj, tancuj, tancuj vyšla v nakladatelství Odeon v roce 2021.

Foto: archiv