Nikdo jí neřekne jinak než Ta Vklobouku. Je to žena optimistická, plná životních snů a plánů a také touhy po adrenalinu a překonávání sebe sama. Má hned dvě zaměstnání a kromě toho začala aktivně psát. Na knižní prvotinu Prase loví laň se nyní snaží skrze nakladatelství Pointa vybrat potřebnou částku, aby se její literární sen mohl proměnit ve skutečnost. Byla by totiž obrovská škoda, kdyby zapadla. Veronika se umí velmi obratně proplétat spletitými lidskými vztahy a upoutat pozornost čtenářů na celou dobu mezi první a poslední větou.  

Veroniko, uvádíte, že jste mileniálka z Brna s pražskými kořeny. To znamená, že jste se v Praze narodila a odstěhovala se do Brna? Co vás tam přivedlo? 

Odpověď je vlastně velmi jednoduchá – můj současný přítel. V době, kdy jsme se začali poznávat, mě do Brna několikrát pozval a já zjistila, že tohle město má úplně jiný cvrkot a energii než uspěchaná Praha. Věci tu vznikají tak nějak organicky, srdcem, pár lidí se spolu domluví a vzniknou projekty, které mají lidem co říct, ať už se týkají kultury nebo třeba gastronomie.

Takže Praha už vás neláká?

Praha je dobrá na uvědomění, na lekce, na ujasnění si, co všechno člověk od života nejen chce, ale i nechce. Má úžasnou energii, když víte, co zvládnete a máte to v hlavě tak nějak srovnané. Mnoho situací, a ne zrovna těch nejlehčích, ze mě, i když je to klišé, udělalo člověka, kterým jsem teď. Podívat se na sebe do zrcadla i s tím, co se mi na mně nelíbí, je schopnost, kterou mi dala právě Praha a jsem jí za to nesmírně vděčná. Jen jako místo občas trpí takovou tou nemocí velkoměsta, kdy si mnoho lidí myslí, že když se dostali až sem, teď jim svět leží u nohou a nic je nerozhází. Opak často bývá pravdou. Myslím si, že člověk musí na tohle město mít takzvaně koule a pevně stanovené hodnoty, aby ho nesežralo. Snad mi Pražáci i (ne)Pražáci žijící v Praze prominou. Nevylučuji, že se někdy do budoucna vrátím, ale určitě na to bude potřeba ten správný čas a síla.

Pracujete v zahraniční společnosti a věnujete se osobnímu koučinku. Jaká je tedy, pro představu, náplň vaší práce?

V zahraniční firmě nahrávám aktuální data do systému, práce je to nenáročná, časově poměrně flexibilní, ale zároveň zodpovědná a téměř na denní bázi, takže mozek mi jede pořád. Co se týká koučování, jde o úplně jinou činnost. Pomáhám lidem s rozvojem osobnosti, vztahů, s jejich cíli, sny, kariérou, zároveň se od mnoha svých klientů často učím postřehy a myšlenky, které posouvají i mě. Obvykle se přistihnu, že nad tím, co mi kdo ‚přeje’ nebo říká, přemýšlím v širším kontextu, co to může přinést mně i ostatním. Jak to celé uchopit? Každá zkušenost je dobrá a i ‚ne’ je výsledek, i když ne takový, jaký bychom si přáli. I z karambolu se dá udělat úspěch, jen se člověk nesmí nechat frustrovat, a zároveň by měl být otevřený vůči všem možnostem, které se mu právě díky neúspěchu otvírají.

Řídíte se tím i ve svém osobním životě? Analyzujete i vlastní problémy podle toho, jak radíte klientům?

První, co k tomu řeknu, je, že kouč neradí. My to prostě dělat nesmíme, protože to jednoduše nefunguje. Kolikrát jste radila kamarádce, ať se vykašle na to či ono? Ale dokud se nespálí sama, můžete do ní mluvit horem dolem a stejně se moc nezmění. Já klientům pomáhám tím, že jsem zvědavá a upřímně se zajímám o jejich motivace. Prostě se ptám. Většina lidí najde odpověď dříve či později v sobě, jen ji třeba neumí vytáhnout na světlo, nebo se jí bojí. Kouč je člověk, který nastaví prostředí důvěry, bezpečí a otevřenosti. A jinak, abych to nezakecala, téměř na každém setkání s klientem, ať už online nebo po telefonu, se naučím něco nového. Někdy se stane, že mě něčí uvědomění uzemní víc než klienta a říkám si, sakra, že mi to nedošlo dřív. To je právě to kouzlo práce s lidmi, nikdo není sám sobě ostrovem. 

Říkáte o sobě, že máte ráda pálivé jídlo, jaké je to vaše nejoblíbenější?

Oblíbené jídlo asi hned tak nenajdu, cpu totiž chilli skoro do všeho. Zároveň ale také velmi ráda vařím pro ostatní, což v kombinaci s výše řečeným může být trochu problém. Vzpomínám si, jak jsem kdysi měla smysly otupující rýmičku a ‚ujela’ mi ruka. Já si pochutnala, ovšem další dva strávníci měli celkem co dělat, aby to vůbec přežili. Taky jsem si jednou v Brně objednala burger, který se jmenoval Luciferus, paprička v něm se jmenuje Bhut Jolokia (v roce 2007 byla zapsána do Guinnessovy knihy rekordů jako nejpálivější paprička na světě, pozn. red.). Když si na to vzpomenu, ještě teď mě brní jazyk. Nejoblíbenější jídlo to asi nebude, ale jsem hrdá na to, že jsem v životě takovou blbost udělala jen jednou.

Přejděme k tématu nejdůležitějšímu, k podstatě tohoto rozhovoru, k vám jako autorce. Napsala jste knihu Prase loví laň. Přibližte ji čtenářům. Není to jen tak obyčejná kniha o vztazích.

Je to kniha, kde hlavní hrdinka prochází osobními vztahy a rozvojem tak trochu jinak. Není v ní nouze o ironii, sarkasmus, humor, ale ani jadrnější jazyk. Ráda o příběhu říkám, že je v žánru lehké a romantické literatury hrdým outsiderem, který se ničeho nebojí. Historky v něm jsou natolik absurdní, že je skoro nemožné, aby se nestaly. V knize jde ale i o to, jak se stavíme k sobě a ostatním v dobách, kdy život není jen legrace, ale spíš tragikomedie.

Jak vás napadlo příběh Leny a Konstantina sepsat? Kde jste se inspirovala?

V tomhle konkrétním případě jsem se inspirovala příběhy a zkušenostmi lidí z mého okolí, ale i těmi vlastními. V období, kdy jsem začala osudy obou protagonistů sepisovat, se okolo mě událo tolik zvláštních a vtipných událostí, že jsem si říkala, jak fajn by bylo to sepsat. Jsem si jistá, že absurdita života může k pobavení se nad vlastní občasnou trapností posloužit celkem dobře a nadhled je v dnešní době obzvláště třeba.

Ostatní postavy jsou tedy smyšlené?

Smyšlené, inspirované nebo poskládané z více lidí naráz. Dává jim to takový jiný prostor a rozměr, kdy mohou dělat vlastně daleko víc, než by dělal konkrétní člověk s některými omezeními.  

Název Prase loví laň je velmi zavádějící. Někdo, nebo alespoň já, si pod tím představí muže, takový přesný opak gentlemana, který se snaží uhnat nebohou ženu, jež o něj nestojí. Tak to ale není. Nebojíte se, jak na tento název budou reagovat lidé?

Vlastně jen tak trochu. Kniha samotná se nese v podobně ironicky rozporuplném duchu a ani samotná přezdívka `prase` v tomhle ohledu není nadávkou, nýbrž nálepkou, kterou si hlavní hrdina hrdě připnul na hruď a prsí se s ní, kde může. V reálu skutečně znám jednoho člověka, který si tuhle přezdívku pro sebe sám vymyslel. Myslím si, že to dává podobným označením jiný rozměr, jelikož chlap, který na to má ‘koule’, si může vymyslet cokoli a jeho pozici ve společnosti a v očích ostatních to nijak neohrozí, spíš možná naopak. Jak už jsem říkala na začátku rozhovoru, knížka používá hovorovější a místy i jadrný jazyk. U potenciálního čtenáře tedy může zvítězit rozčarování nebo zvědavost, co se za podobným názvem knihy vlastně skrývá. Já doufám, že zvítězí to druhé.

Máte s hlavní hrdinkou knihy Lenou něco společného?

Upřímnost, což může být velké plus, ale také nemusí, jelikož si občas nevidím do pusy nebo na prsty, pokud ‘bojuju‘ za práva svá nebo někoho jiného, pak určitě sarkasmus a exhibicionismus. A také se často pouštím do neobvyklých věcí po hlavě, i když z nich mám strach nebo minimálně respekt. Mám třeba Advanced adventurer certifikaci (absolvování pokročilejšího kurzu, pozn. red.) v potápění, ale před každým ponorem nejdřív hyperventiluju (zrychlené dýchání, pozn. red.) až hrůza, zatím mě ale neodradily ani technické komplikace, které u ponoru občas nastanou. Bojím se výšek, ale mým koníčkem je vzdušná akrobacie, kdy se s hlavou dolů často snažím vypadat jako více či méně elegantní pytel brambor.

Co na exhibicionismus a vaši touhu po adrenalinu říká váš partner? Také se do všeho pouští bezhlavě?

Exhibicionista není. Neumím si představit, že by vylezl před lidi a hrál divadlo, což je třeba zkušenost, kterou mám už za sebou. Potápění a různé jiné sporty, jako třeba lukostřelba, ke které mě po dvaceti letech přivedl zpět, jsou většinou jeho nápady a já se na nich svezu. Na akrobatický kruh ho ale nejspíš už nikdy nedostanu, jelikož to občas docela bolí, což ovšem nijak nevadí. Podle mě je důležité mít nastavené limity, tohle chceme dělat spolu, tohle je jen tvoje a já mám zase tohle. Pak to funguje.  

Když nepíšete a nepracujete, co děláte?

Teď to bude vypadat, že mám spoustu času. Kromě už zmíněných koníčků a jídla třeba ráda plavu, čtu, ale i kreslím akrylovými barvami na textil a podobně. Pokud nemám na nic z toho náladu, zalezu si k nějaké hře, třeba teď v karanténě k Pac Man nebo Tony Hawk‘s Pro Skater nebo si najdu nějaký zajímavý seriál. 

Jaké knihy čtete nejraději?

Momentálně u mě vede knižní série od japonského spisovatele Nisia Isina Bakemonogatari (2006). Jde o příběh o teenagerovi, který se tak trochu shodou okolností a omylem stane upírem, nejde ale o literaturu typu Twilight (literární série od Stephenie Meyer, pozn. red.). V téhle je hodně nadsazeného humoru, bojových scén, příšer a přivtělenců, kdo chce jít do hloubky, najde i velkou symboliku ve jménech postav. Pak také ráda čtu knihy o osobnostním rozvoji, teď právě Pozitivní inteligenci (2012) od Chamine Shirzada, která pomáhá pracovat s vnitřními sabotéry. Obě rozhodně stojí minimálně za pozornost.

Kdo je vnitřní sabotér?

To je poměrně složitá, ale dobrá otázka. V podstatě jde o naše vnitřní hlasy, které v nás vzbuzují strach a stres a sabotují nás v tom, čeho bychom chtěli a mohli dosáhnout, kdybychom se více naladili sami na sebe. Většina z nás poslouchá ony lži sabotérů, že nejsme dost dobří, musíme být vždy ve všem nejlepší, jinak nemáme žádnou hodnotu pro sebe ani pro druhé a tak podobně. Vnitřní sabotéři jsou důsledkem pravěkého módu ‘bojuj, nebo zdrhej’, který vznikl v dobách, kdy jsme ještě po zemi běhali nazí a lovili mamuty. Mozek ale bohužel v dnešní době neumí rozlišit, jestli před námi stojí třímetrový medvěd nebo se jen na nás vzteká šéf za nedodržený termín. Takže vyvolá stresovou reakci, na kterou ale ve většině případů nelze odpovědět tím, že utečete nebo skočíte šéfovi po krku a samotná představa jednoho nebo druhého nestačí. Člověk si tedy stres uchová sám v sobě, což je přesně potravou sabotérů. Celkem jich podle Pozitivní inteligence je deset. Tím hlavním je Soudce, který nám říká, že nemáme na to naplnit naše sny a zároveň hodnotí naše okolí téměř neustále, což je vyčerpávající a ovlivňuje to naše vztahy a život. Každý z nás má pak ještě dva až tři další silné sabotéry a v momentě, kdy si spolu všichni začnou povídat, pak teprve nastává ten pravý hukot. Dost často se, obzvláště v dnešní těžké době, stane, že namísto, aby se dva lidé bavili konstruktivně spolu a naladili se na sebe, nechají sabotéry, aby dialog vedli za ně, z čehož pak vznikají různá nedorozumění, hádky a nepochopení. Důležité je se nesoudit, ale načapat sabotéra ještě předtím, než s vámi začne cloumat. Ne vždycky se to daří, ale já to vnímám jako učení na celý život. Prvním krokem je uvědomění a přiznání si, kde je problém a pak s tím pokud možno bez stresu pracovat. Prostor pro nápravu je vždycky.

Je kniha Prase loví laň váš první literární počin, nebo jste už psala dříve?

Píšu už odmalička, kdy jsem začínala na velmi primitivních básničkách. Rozepsáno mám mnoho témat a různých žánrů, ale v dokončených příbězích se mohu pochlubit pouze knihou typu Indiana Jones v sukních napsanou, když mi bylo asi třináct, a pak fanfikcí Flamenco lovců, která je volným pokračováním Hannibala (1999) od Thomase Harrise.

Plánujete něco z vaší dřívější literární tvorby oživit a třeba jednou vydat?

Snažím se v životě moc neplánovat, jelikož to většinou všechno dopadne úplně jinak. Jsem ale rozhodně otevřená tomu vydat někdy knihu z jiného soudku, než je Prase. Mám k tomu podporu svých koučů, rodiny, okolí, nápady by také byly, u mnoha je děj i konec jasný, jen to hodit na papír. Už vím, že to jde, takže se určitě nebráním.

Foto: Veronika Procházková