Michal Rejzek: „Mladí ztrácejí zájem o sex.“

Od zaměstnanecké pozice v korporátní společnosti přes cestování, fotografování a následné realizování se v oblasti PR se Michal Rejzek dostal až sem. Kam? K projektu, jehož cílem je široké veřejnosti přiblížit umělecké skupiny, umělce a obyčejné lidi, kteří mají blízko k sexu a erotice, a kvůli čemuž se ve společnosti často setkávají s nepochopením, opovrhováním či přezíravostí. Michal Rejzek se společně s kolegy ale rozhodl tento pohled změnit. Jejich prvním velkým počinem se stala kniha Bohemian Taboo Stories. 

Michale, jak byste definoval rozdíl mezi erotickým uměním a laciným pornem?

Na definování něčeho takového si vylámalo zuby spousta filozofů, umělců, zákonodárců i kurátorů. Ani já žádnou jednoznačnou definici neznám. A asi ani nejde úplně tak o nějaké ohraničení nebo škatulkování. Nemám koneckonců nic ani proti lacinému pornu, podle mne má své místo na slunci také. To, na co poukazuji já, je spíš o tom, že všichni ti, kteří dokáží šmahem odsoudit pornografii, do stejného pytle bez rozmyslu hází vše ostatní, co obsahuje nahotu a erotiku. Teď mám na mysli především inzerenty na sociálních sítích, internetu, v médiích, nebo marketingové partnery. V momentě, kdy se někde objeví sex nebo nahota, schází tu snaha hledat, naslouchat, dívat se na věci jinýma očima. Pro většinu institucí, ale dnes díky tomu čím dál tím víc i pro veřejnost, je mezi pornem, sexem, erotikou a nahotou rovnítko. Porno sice stimuluje sexuální pudy, podle mne ale tohle může být i jedna z funkcí umění. Proč by také nemohla? Ten rozdíl, tak jak ho vnímám já, ale je, že laciná pornografie nemá žádnou jinou přidanou hodnotu. Neklade otázky, nenastavuje nám zrcadlo, neoslňuje nás technikou, nevypráví nám příběhy. Erotic art je ve spoustě zemích známým a hojně užívaným pojmem, u nás tomu tak ale není. A my bychom to vnímání, tedy to, že ne vše, co obsahuje erotiku a nahotu, je něčím bezcenným, právě chtěli změnit. 

Jaké země máte na mysli? Kde jsou v erotic art napřed?

Například ve Spojených Státech, ve spoustě jihoamerických zemích nebo v Japonsku.

Jak byste řekl, že lidé obecně vnímají erotiku? Mění se jejich pohled na toto stále dost tabuizované téma, nebo jsme v tomto ohledu o století nebo dvě pozadu?

Vnímání erotiky je individuální, to opravdu záleží na každém z nás. A co se týká nějakého vývoje, neodvažuji si srovnávat, jak moc se vnímání erotiky v průběhu času změnilo. V historii existovala období, kdy byla erotika mnohem tabuizovanější než teď, stejně tak tomu ale bylo i opačně. Různé to také bylo v jednotlivých společenských vrstvách, i v zemích nebo regionech. Za socialismu bylo bývalé východní Německo například rájem nudistů, kam v létě mířilo spousta svobodomyslných lidí i od nás. U nás je teď zase centrum Prahy plné nejrůznějších masážních salónů a privátů. Existují dokonce i prapodivné televizní kanály ve smyslu „Zavolej mi hned teď, moje mušlička je vlhká a roztoužená.“ To je ale právě to, o čem chceme otevírat diskusi. Veřejný i mediální prostor je přesexualizovaný, jenže pouze tím, co já, možná nepřesně, nazývám tou lacinou pornografií. Ta hodnotná, umělecká, estetická, zábavná, edukativní tvář erotiky v něm chybí. Vezměte si nyní aktuální výstavu, „Poslední práce“ výtvarníka Davida Černého. Vystavuje na ní pohlavní orgány zpracované jako reliéfy, plastiky nebo pohybující se předměty s ironií a hravostí jemu vlastní, a i on, coby světoznámý a uznávaný umělec, má problém svoji práci i výstavu prezentovat na internetu. Facebook a Instagram mu okamžitě všechno maže s poukazem na závadný obsah. Celá tahle situace, a postoj internetových molochů, je naprosto absurdní. A z mého pohledu i nebezpečný, protože naprosto deformuje vnímání veřejnosti o tom, co je sexualita, nahota a erotika a jak vypadá jejich umělecké ztvárnění. Erotické umění dostává jednu facku za druhou, a lidé časem na internetu opravdu najdou jen porno. Umělci pak budou raději malovat krajinky než akty, protože nebudou mít prostor, kde svá díla budou moct prezentovat. Tahle situace se mi absolutně nelíbí. Představte si, o kolik chudší by byl náš svět, kdyby v něm chybělo erotické umění Vigelanda, Gauguina, Klimta, Picassa, Saudka a spousty dalších obdivuhodných umělců.

V čem si myslíte, že je zakopaný pes? Proč se nám tolik příčí o erotice mluvit, ukazovat ji?

Nemám pocit, že by se nám příčilo o erotice mluvit. Naopak. Mám zkušenost, že lidé se o erotice baví rádi. Zakopaného psa ale vidím právě v tom, že to, s čím jsme jako společnost konfrontováni, je jen ta mnohdy nereálná podoba erotiky. A bohužel, setkávám se čím dál tím častěji s lidmi, kteří se cítí pod jakýmsi tlakem z toho, co se na ně valí. Z výkonů pornoherců, z vyretušovaných postav zobrazovaných v médiích, z ulic zaplavenými reklamním smogem obsahujícími nahotu a erotiku, z vulgarity ve filmech. Především u mladých lidí mi z toho, co říkají, často běhá mráz po zádech. I spousta výzkumů mluví o tom samém. Mladí ztrácejí zájem o sex. Jednak proto, že se na ně valí informace o spoustě rizik, jako jsou pohlavně přenosná onemocnění, nechtěné otěhotnění, sexuální obtěžování a zneužívání, ale také kvůli tomu, že sexualitu, nahotu a erotiku si vizuálně ztotožňují s pornografií, a ta nádherná a hodnotná díla spousty úžasných umělců vůbec neznají. Kde by se s nimi také měli setkat? Sociální sítě je zakazují, internet je také čím dál tím víc cenzurován a v médiích je erotického umění míň než šafránu.  

Proto jste založil Bohemian Taboo, která má kromě jiného za cíl podporovat alternativní komunity a uměleckou činnost spojenou s erotikou. Co se pod tímto názvem konkrétně skrývá?

Bohemian Taboo je mladá společnost, která má jasnou vizi a spoustu plánů. Chceme poskytnout prostor těm, kteří se sexualitou a erotikou zabývají – umělcům, performerům, terapeutům, vědcům, koučům, sexuálním asistentům, aktivistům a dalším profesím, kde budou moct svoji práci prezentovat a nabízet, protože jak jsem říkal, toho prostoru je čím dál tím méně. Současně chceme komunikovat s veřejností, seznamovat ji s prací těchto lidí, s historií, uměním, s nejrůznějšími akcemi, se zajímavými osobnostmi a počiny, pořádat diskuse, workshopy, výstavy, vzdělávací a další aktivity tak, aby k nim veřejnost měla svobodný přístup. Naším cílem je, aby lidé věděli, že pokud je zajímá cokoliv ohledně sexuality a erotiky, s výjimkou právě té „laciné pornografie a komerční erotiky“, ta má prostoru víc než dost, tak to najdou na Bohemian Taboo.

S jakými nejzajímavějšími lidmi jste se setkal?

Se všemi těmi, o kterých jsme psali v Bohemian Taboo Stories, i těmi, o kterých teprve psát chceme. Mnohem víc jsem jich ale zatím nepotkal. A já se těším na každé další takové setkání, i na to, že o těch lidech budeme moct vyprávět těm, které to zajímá.

Kniha Bohemian Taboo Stories přináší skutečně pestrou škálu povolání a koníčků. O mnohých jsem ani nevěděla, že vůbec existují. Jaké na ni jsou ohlasy?

Ty ohlasy, které se k nám dostaly, jsou vesměs velmi pozitivní. Samozřejmě víme i o drobných výtkách, nebo spíš upozorněních, že by něco šlo udělat lépe. Za všechnu tu zpětnou vazbu ale strašně děkujeme, protože my opravdu nebudeme končit u jedné knihy, plánů máme spoustu. Všechny ty pozitivní ohlasy jsou pro nás nezbytným hnacím motorem, ty kritické pak informací o tom, v čem můžeme být lepší nebo odvážnější.

Jak dlouho jste příběhy sbíral?

Nesbíral jsem je já. Naprostou většinu z nich sbírali mí skvělí spolupracovníci, Markéta Mathauser Malinová, Linda Urbášková, Markéta Lustigová a Luboš Y. Koláček. Je především jejich zásluha, že se s protagonisty naší knihy setkávali, naslouchali jim a poté jejich příběhy zpracovali pro Bohemian Taboo Stories. A bylo to opravdu hodně pečlivé a náročné práce. Trvalo nám dva roky, než jsme to všechno dali dohromady. Na své kolegy jsem opravdu strašně pyšný. A mám radost, že k těm stávajícím přibývají další, kteří mají chuť se s námi na tomhle všem podílet. Pokud někoho tohle téma zajímá a chtěl by se k nám přidat, naše dveře jsou mu otevřené. Ať se nám klidně ozve. Třeba společně vymyslíme další úžasné věci. 

Víte, jak pokračují příběhy lidí, o kterých v knize píšete? Jste s nimi stále v kontaktu? Změnil se s vydáním knihy nějak jejich dosavadní běh života?

S většinou z nich jsme stále v kontaktu. A jestli se v jejich životech něco změnilo? Každý se neustále vyvíjíme, tedy i oni se za tu dobu posunuli dál. Jestli se někomu z nich nějak změnil běh života, tak je to přirozené. Nepředpokládám ale, že by to bylo v důsledku toho, že svůj příběh zveřejnili v Bohemian Taboo Stories. Vím ale o některých, kteří, možná i díky knize, mají o něco větší publicitu v médiích, jiní zase o něco víc zákazníků. 

Vy jste začínal jako klasický korporátní zaměstnanec a pak jste zjistil, že to není nic pro vás. Že chcete volnost a zabývat se nějakou tvůrčí činností. A tak jste se dal na fotografování a také děláte v public relations. Teď už jste tedy spokojený?

Ta otázka je položená tak, jako kdybych byl předtím nespokojený. Tak to ale není. Já jsem byl po většinu času spokojený i v tom korporátu. Byla to také velmi zajímavá doba, zkušenost, která mně toho spoustu dala a naučila. Akorát jsem v určitý čas dospěl do jiné etapy svého života a rozhodl se pro změnu. Spokojený jsem celý svůj život. To ale neznamená, že zůstanu stát na místě se založenýma rukama, nebo že se přestanu snažit měnit věci, o kterých si myslím, že by se změnit měly. Nespokojený bych asi byl, kdybych neměl svůj život svobodně ve svých rukou, nebo kdybych musel jen pasivně přihlížet utrpení jiných lidí. Ani jedno tak ale naštěstí není, takže spokojený jsem. A to, s čím třeba tak úplně spokojený nejsem, se buď snažím změnit nebo, pokud to změnit nemohu, přijmout jako fakt. Neříkám ale, že je to vždycky snadné a bezbolestné. I to ale k životu patří.

O té změně mluvíte, jako by o nic nešlo. Ale existují lidé, kterým se v korporátu skutečně nelíbí a chtěli by se osamostatnit, jenže se bojí nejistoty, neúspěchu. Skutečně stačí `jenom chtít`? 

Tohle je otázka, na kterou by se asi dalo odpovídat hodiny, vy jste si v ní ale vlastně odpověděla sama. Strach je ten největší nepřítel nás všech. Důvod, proč lidé nedělají změny, o kterých vědí, že by jim prospěly, je ten, že mají strach. Z neúspěchu, nemocí, opuštění a tak dále. I já měl tenkrát obavy a nebyl jsem si jistý, že je to správné rozhodnutí. Ale, a doufám, že nesklouznu k nějakému poučování, pokud člověk ten strach překoná, děsně se mu uleví a otevře se mu v životě spousta nových dveří, za kterými se skrývá něco nového, zajímavého, co by člověk jinak nepoznal. Člověk prostě musí sebrat odvahu. Vlastně nic jiného v tom není, a dá se říct, že ve skutečnosti je to fakt docela snadné. Já nyní, kvůli čínské chřipce, stojím před podobným rozhodnutím jako tenkrát, když jsem opouštěl korporát. Posledních patnáct let jsem dělal PR promotérské agentuře D Smack U, což byl hlavní zdroj mých příjmů. Ale už přes půl roku jsme bez jediného koncertu, a protože není žádná jistota, kdy se zase střední a velké koncerty zahraničních interpretů budou moct konat, byli jsme nuceni naši spolupráci ukončit. Co teď? Jak uživím rodinu? Z čeho budeme platit hypotéku nebo školu našemu synovi? Bohemian Taboo sice vydala skvělou knihu, ale náklady na její vznik se zatím nevrátily. Je tedy rozumné se v takové situaci zabývat něčím, co s velkou pravděpodobností bude ještě nějaký čas peníze spíš spotřebovávat než generovat? Neměl bych si raději najít nějaké zaměstnání? Nebo se vrátit do korporátu? Či dělat PR nějaké společnosti z holdingu? Všechno by to byly asi jistější a bezpečnější cesty. Já jsem se ale rozhodl, že téhle situace využiju právě k tomu, abych Bohemian Taboo dostal na výsluní. Díky téhle krizi mám příležitost se tomu věnovat naplno, i když je to, i vzhledem k oblasti, které se Bohemian Taboo věnuje, dost riskantní. A i když to bude trnitá cesta, i díky podpoře mojí rodiny, a za to jsem opravdu své manželce nesmírně vděčný, jdu opět, jako už po několikáté v mém životě, do něčeho, čemu spousta lidí v mém okolí nevěří. Jenže já tomu, co dělám, a co mám v plánu, věřím a vím, že tahle situace je vlastně darem. 

Také fotíte. Především erotickou fotografii. Je u nás hodně lidí, kteří necítí stud a klidně se před objektivem svléknou?

Určitě je jich mnohem víc, než kolik jich znám. Což je dobře. Stud sice na jednu stranu považuji za součást života, na druhou stranu ale vím, že spousta lidí se stydí jen proto, že je na ně vyvoláván nějaký vnější tlak. Ať už proto, že se cítí nedokonalí, když vidí nejrůznější modelky a modely v médiích, kvůli výchově nebo kvůli nejrůznějším společenským předsudkům. Ve skutečnosti bychom se ale měli stydět jen za své činy, kterými ubližujeme ostatním bytostem, naší planetě nebo vesmíru, jehož jsme součástí. Nevidím žádný důvod pro to, abychom se styděli za své tělo nebo sexualitu.

Ti, které fotíte, za vámi chodí sami, nebo jste někdy musel někoho k focení přemlouvat? Jak se vám podařilo dotyčného přesvědčit?

Jsou tací, kteří si mě našli a chtěli fotky ode mne. Těch je ale minimum, protože já nerad fotím „na zakázku“ a nikde žádné své fotografické služby neinzeruji. Musel bych u toho naplňovat něčí představy a to, v rámci tvorby, není nic, co by mne bavilo. Většinou je to tak, že já oslovuji ty, se kterými bych rád něco nafotil. A buď do toho mají chuť, nebo ne. Samozřejmě, že člověk musí dotyčným vysvětlit, jaký má záměr a musí je umět přesvědčit, zároveň musí i jim dát prostor na promyšlení, na otázky, nebo i na nápady. Přemlouvání není můj styl. Zájem musí být z obou stran, pak teprve může vzniknout něco jedinečného, a i ten proces je zážitkem pro obě strany.

Píšete o sobě, že rád cestujete. Co zajímavého jste ve světě viděl? Kam se rád vracíte?

Ano, cestování opravdu miluji. Právě proto, že při něm neustále objevujete něco nového a zajímavého. Lidmi počínaje, pokračovat se dá třeba jídlem a přírodou konče. Nejraději se ale vracím domů. Což pro mě není ani tak adresa jako spíš místo, kde je momentálně moje rodina a mí přátelé. Ale jinak opravdu miluji jihovýchodní Asii. Byli jsme tam s mojí ženou a synem několikrát a hned, až to bude možné, tam zase vyrazíme. Rád bych je jednou vzal také do Austrálie, kde jsem byl ještě předtím, než jsem se poznal s manželkou. No a taky hodlám navštívit spoustu dalších zemí a míst, kde jsme nikdy nikdo z nás nebyli. Cestování je jedna z největších radostí mého života. I když si samozřejmě také čím dál tím víc uvědomuji negativní dopady turismu, i rizika s cestováním spojená. Obecně mi ale přijde, že plusy jsou výrazně početnější a hodnotnější než mínusy, takže v tom hodlám pokračovat. I kvůli našemu devítiletému synovi, kterého máme na domácím vzdělávání. Je to to nejdůležitější, co mu můžeme do života dát.

Syn je na domácím vzdělávání z vašeho přesvědčení, nebo pro to máte jiné důvody?

Žádné jiné důvody, než naše přesvědčení, že svoboda je tou nejdůležitější hodnotou, pro domácí vzdělávání našeho syna nejsou. Začínáme třetí rok a už nyní vidíme, jak je náš syn samostatný, zdravě sebevědomý, hravý, veselý, pozitivní, jak dokáže překonávat výzvy nebo řešit problémy. Máme radost z toho, jak skvěle zvládá angličtinu nebo matematiku, a to především proto, že ho to baví. Jen pro doplnění, tři dny v týdnu chodí do komunitní školy, která je v bývalé hájence uprostřed lesa, spolu s dalšími „domškoláky“, takže rozhodně netrpí žádným sociálním odloučením. Doufáme, že se brzy nějak usadí i ta situace kolem čínské chřipky a budeme moct zase cestovat, abychom výhody domácího vzdělávání využili naplno tak, jak nám to vyhovuje. 

Jste původem z Liberce. Kde je vám lépe? V Praze, kde nyní bydlíte, nebo v severočeském městě?

Mně je dobře vcelku všude, kde mám v dosahu přírodu. U nás mi ale fakt strašně moc chybí moře. Miloval jsem Sydney, kde to bylo pár zastávek autobusem na moji oblíbenou Coogee Beach, nebo ve španělském Mojacaru, kde jsem to měl k moři ještě blíž. Praha mne zas tak moc nebere, je to takový skanzen pro turisty, z centra Prahy jsem fakt spíš otrávenej. Naštěstí bydlím na jejím úplném konci, takže je mi docela dobře i tam. I v Liberci jsem vyrůstal na okraji, hned na úbočí Jizerek, později jsem žil v nádherné vilové čtvrti plné zeleně a rododendronů, v Lidových Sadech, naproti muzeu. Mám rád kulturu, divadla, kluby, výstavy, rád si na ně zajdu, když mám chuť. Ale jinak nejsem úplně městský člověk. Do Liberce už ale bohužel nejezdím příliš často. Když tam ale jedu, mé srdce jásá. Kdo ví, pokud se nebudeme moct usídlit někde na pobřeží v jihovýchodní Asii, třeba se na stará kolena jednou vrátím do Liberce. I když můj tajný tip je, že moře nakonec vyhraje.

Foto: Michal Rejzek