Fotografie mě zajímá jenom do té míry, dokud mě zajímá zároveň i její autor. Americká fotografka Annie Leibovitz je ve svém oboru legendou. Fotila kapelu The Rolling Stones, hollywoodské hvězdy i britskou královnu. Nedávno u nás vyšla kniha, v níž se vrací zpátky do začátků své kariéry a dává rady začínajícím i profesionálním fotografům.
Královna portrétní fotografie
Ne nadarmo se o Annie Leibovitz říká, že je královnou portrétní fotografie. Také se inspirovala těmi nejlepšími z nejlepších, v knize k nim řadí například zakladatele moderní fotožurnalistiky Henriho Cartiera-Bressona nebo režiséra a fotografa Roberta Franka. Taktéž nepopírá, naopak se o tom zmiňuje hned několikrát, že ji silně ovlivnila teoretička fotografie a americká spisovatelka Susan Sontag.
Zmáčknout spoušť umí každý, jenže její fotografie jsou na první pohled od mnohých dalších rozpoznatelné na první pohled. Nefotila lidi jako takové, ale jejich duši, podstatu. Z každého snímku na nás dýchne jiná emoce. Vyzařuje z ní to, čím fotografovaný skutečně je. Vyfotit člověka tak, aby na fotografii nevypadal `ploše` a vzbuzoval v lidech výrazné dojmy a emoce, chce léta praxe a osobitý styl. Obojího má Leibovitz dostatek a k tomu nejlepší možnou techniku a za sebou početný tým lidí. Ale ne vždy tomu tak bylo. Začátky byly krušné, v dalších letech, kdy už dosáhla nejvyššího možného kariérního úspěchu, to však bylo ještě těžší.
The Rolling Stones odstartovali její celoživotní úspěch
Kniha Při práci je její autobiografií. A Leibovitz začíná pěkně od začátku. Popisuje svou první práci pro časopis Rolling Stones, své největší zážitky, práci pro módní i kulturní časopisy nebo focení pro světově proslulý kalendář Pirelli, který je neprodejný a obsahuje exkluzivní fotografie světoznámých hereček a modelek. Na začátku své dlouhé kariéry také absolvovala turné s kapelou The Rolling Stones, díky kterému si získala celosvětové uznání. Fotila herce a herečky jako Whoopy Goldberg, Nicol Kidman, Arnolda Schwarzenegra, Demi Moore s Brucem Willisem, když čekala jejich dcerku, zpěváky, modelky, taneční mistry i samotnou britskou královnu. Někdy bylo focení radost, jindy musela zatnout zuby a vytrvat. Co model, to jiný přístup. Jak sama Leibovitz říká, někdo je fotogenický a bere focení jako samozřejmost, jiný není ani trochu fotogenický a fotí se jen s největším sebezapřením.
Inspirace pro fotografy
Kniha je doplněná o její fotografie, publikační historii, taktéž popisem vybavení, které v průběhu let vystřídala, životopisem v datech a také deseti nejčastějšími otázkami, které jí lidé pokládají. Z knihy si mnohé proto odnesou zejména ti, kteří se focením živí nebo by chtěli. Leibovitz nikterak podrobně, avšak velmi zajímavě líčí, jaké postupy zavedla při focení portrétů, reportážních fotografií z války, skupinových fotek, krajiny či aktů. Její rady mohou brát fotografové jako inspiraci.
Ti, kteří nefotí, ale jen se o fotografii zajímají, nebo čtou rádi autobiografie úspěšných osobností, také nebudou z knihy zklamáni. Obrazového materiálu i zajímavých detailů z fotografčina života je v knize požehnaně. Jediné, co v knize budete hledat marně, i když byste to tam rádi viděli, je něco o jejím soukromém životě. O tom Leibovitz příliš nerozpráví. Jen letmo se občas zmíní o své dceři, kterou odmalička tak ráda fotí. Na druhou stranu už samotný názevknihy Při práci napovídá, že pro osobní zpověď v knize zkrátka není místo.
Foto: archiv
Related articles
Napsat komentář