Recenze: Kronika jedné hladovky

Oleh Sencov je ukrajinský režisér, rodák z Krymu. Také hrdě odmítá připojení Krymu k Rusku. Své názory říká přímo a bez toho, aniž by se bál, kam ho jeho smýšlení dovede. Až když si pro něj jednoho dne přijde policie a zatkne ho, uvědomí si, jak moc je Ruská federace nesvobodná.

Soud mu za jeho aktivismus proti ruské okupaci Krymu udělil dvacet let vězení. Kromě toho ho ale také soud obvinil a uznal vinným z mnoha dalších činů, například za členství v ukrajinské nacionalistické straně Pravý sektor nebo například ze zapálení kanceláří Ruské obce Krymu. Sencov ovšem svou vinu popírá a považuje všechna obvinění za smyšlená.

Hladovkou vzdoruje proti systému

Ač na jeho straně stála také organizace Amnesty International a další evropské nebo mezinárodní organizace, nebylo mu to nic platné. Oleh Sencov 14. května 2018 ve vězení ve městě Labytnangi zahájil protestní hladovku. Tou dobou byl ve vězení už tři roky a tak se rozhodl, že by hladovkou mohl dosáhnou propuštění všech ukrajinských politických vězňů v Rusku.

A právě první den jeho sto čtyřiceti pěti denní hladovky začíná i Kronika jedné hladovky. Skrze řádky své knihy, kterou píše v době, kdy je zavřený mezi čtyřmi stěnami, se dozvídáme něco málo o jeho předchozím životě, o jeho režírování, manželce a dětech, které spolu mají. Víc se ale Sencov zaobírá především svým oblíbeným spisovatelem Vladimirem Vladimirovičem Nabokovem, vězeňským personálem a ruským prezidentem Putinem, který vždy odpovídá na něco jiného, než na co se ho lidé ptají. Ten samozřejmě o Sencovovi ví, stejně jako o jeho protestní hladovce.

Na pokraji smrti

Na samém jejím začátku je Sencov ještě plný elánu a víry, že ho někdo vyslechne. Čím ovšem hladovku drží déle, tím více chřadne na duchu i na fyzickém zdraví. Je však velmi obdivuhodné, že ač pomalu ztrácí víru, že hladovkou něčeho docílí, absolutně se nebojí toho, co s ním bude. Jestli zemře, anebo bude žít. Každý den je hubenější a hubenější, fyzický hlad už pro něj dávno není žádným problém. Skutečným problémem jsou pro něj zúžené cévy a tím pádem horší prokrvování celého těla, zhoršuje se mu dýchání i stav srdce. Vězeňský lékař stále dokola opakuje, že brzy zemře, ostatní ho přemlouvají, aby hladovku ukončil. Sencov sice naslouchá, ale uposlechnout nehodlá.

Zpátky na svobodě

Kdo příběh tohoto ukrajinského režiséra zná, ví, že hladovku přežil. I když trvala dlouhých sto čtyřicet pět dní. Dne 19. července 2019 požádal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ruskou stranu o propuštění Sencova a jeho výměnu za novináře a filmaře Kyryla Vyšinského, který byl v téže době ve vězení v Kyjevě. Sencov se z vězení dostal 7. září 2019 společně s dalšími třiceti čtyřmi Ukrajinci. Nadcházející rok dokonce přijel do Prahy na festival Jeden svět. Zároveň také přednášel na FAMU. To už se ale z knihy nedozvíte.

Ta končí posledním dnem hladovky. V té době už je čtenář nejenom nabitý vězeňskými dojmy, ale také tipy na zajímavé filmy a knihy, o kterých Sencov vypráví. Známe jeho sny a přání. Cítíme se, jako bychom hladovku prožili s ním. Ačkoliv si ani z daleka neumíme představit, jaké to je žít v ruské věznici ve městě, kde lišky dávají dobrou noc. Na polárním Uralu, kde může být neuvěřitelná zima stejně jako pekelné teplo.

Knihu Kronika jedné hladovky vydalo vydavatelství N media v roce 2020.