Humorné knihy obvykle nečtu z jednoho prostého důvodu. Protože se u nich většinou nebavím. Jedinou výjimku tvoří fejetony Rudolfa Křesťana, do kterých jsem se zamilovala už na základní škole. Aspoň jednou do roka se ale snažím po nějaké humorné knize sáhnout. Čistě ze zvědavosti. Beru to jako pokus o návrat ke knihám, které by mě měly dokázat rozesmát.
Když konečně nešlápnete vedle
Zuzana Hubeňáková pro mě ještě donedávna byla autorkou zcela neznámou. Právě proto jsem zvolila její knihu. Když o někom nic nevím, ani o jeho tvorbě, nemůžu nic čekat, v nic doufat, a tak se nedostaví ani zklamání. Leč jakmile jsem její nejnovější knihu otevřela, ono zklamání se stejně dostavilo. Bohužel jsem si totiž nepřečetla nejen nic o autorce, ale ani o její zatím poslední knize. Hlavní hrdinkou je matka dvou dětí? To jako vážně mám číst knihu o tomhle? O jejích rodinných problémech? Hroutícím se manželství, neposlušných a nepořádných dětech, tchyni na zabití a problémovém bratrovi? Osud mi ovšem napověděl, že mám číst dál než zůstat u prvních deseti stran. A tak jsem četla. A četla. A najednou byl konec. Pak se dostavilo ještě větší zklamání. Z toho, že je konec.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš
Na prvních pár stranách jsem se na autorku naštvala tak, že mě iritovaly všechny její vtipné hlášky a humorné situace, a říkala si, že já bych to teda napsala líp (ač jsem nikdy žádnou humornou knížku nenapsala, pár pokusů sice bylo, ale po měsíci už mi žádný z textů humorný nepřišel ani trochu). S přibývajícími přečtenými stranami jsem ovšem zjistila, že hlavní hrdinka je mi čím dál sympatičtější, že týká jiných témat, než jsem si vyvodila, a že se směju úplně všemu. A po dočtení jsem si znovu přečetla i těch prvních deset inkriminujících stran a marně vzpomínala na to, co mě tak vytočilo. Prostě jsem čekala jiné téma. A najednou jsem byla ráda, že to jiné téma nepřišlo.
Rodinu si nevybíráme a vlastního bratra už vůbec ne
Autorka vskutku vtipně, hodně vtipně, věřte mi, líčí nejen to, jak dohnala k úrazu dítě, které nebylo její, jak se rozhodla vzdát se své nejlepší kamarádky jenom proto, aby ji znovu nepřizabila, ale i to, jak přišla ke svému muži, vzorem všech mužů, a jak je možné, že si vybral zrovna ji, zcela průměrně průměrnou ženu ničím nezajímavou, a dozvíte se i to, jak se z bratra hlavní hrdinky málem stal kriminálník kvůli své nezvladatelné vášni. Zuzana Hubeňáková píše jazykem živým, úsporným, rychle proplouvá dějem a o zvraty v knize není nouze. Čte se sama, vážně. Doslova! Jakmile jsem rozečetla stránku, už jsem byla o dvacet listů dál a ani nevěděla jak. A smála se. Všude, dokonce i na veřejnosti, takže mě lidi nejspíš považovali za šílence, co právě utekl z blázince. Anebo prostě za někoho, kdo se baví nad skutečně dobrou humornou knihou.
Knihu Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva přečtete za dvě tři odpoledne, odpočinete si u ní a přijdete na jiné myšlenky. Dokonce i poslání jsem v knize našla. Všechny problémy, i ty, které vypadají neřešitelně a mohou vás připravit o všechny životní úspory, mají svá řešení a dokonce se dají brát s humorem. Vždycky. Protože, jak říkává moje mamka a před ní babička, když nejde o život, tak jde o h…..
Podpatky nejsou pro maminky
Zuzana Hubeňáková je často srovnávána s českou spisovatelkou Halinou Pawlowskou nebo americkou Betty MacDonaldovou. Ráda nosí vysoké podpatky, moc příležitostí, kdy je nosit, ale bohužel nenachází. Píše krátké texty na sociální sítě a má svůj blog. S manželem a dvěma dětmi bydlí v Liberci v rodinném domku, protože v Praze by si ho prý dovolit nemohli. Mezi její další knihy patří například Postřehy teplákové bohyně (2017), Vstupte bez klepání – Odpovědi na otázky, které jste si nikdy nepoložili (2015) a podílela se i na knize Deníček moderního páru (2016), který napsala společně s Dominikem Landsmanem.
Kniha vyšla v nakladatelství Ikar – Euromedia Group v květnu 2020.
Foto: archiv
Napsat komentář