Recenze: Praskliny

Tohle je jedna z mála knih, na kterou jsem si dlouho nedokázala udělat žádný názor. Líbí se mi? Nebo se do čtení musím nutit? Pravda je obojí. Z knihy natolik čiší dusná atmosféra, stagnace a rezignace hlavních protagonistů vůči všemu okolo, že se brzy do této letargie dostane i sám čtenář.

Dokud nezačneme jednat, koule bude stále levitovat

Praskliny Kláry Vlasákové jsou science fiction sondou do naší společnosti. Jednoho dne se na Zemi snese obří koule a lidé se kolem ní okamžitě začnou srocovat. Čekají, co se bude dít. Jenže koule se ani nehne, stále se nachází na místě, na kterém se usadila, zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná. Jenže ono se něco děje. Děje se něco s lidmi, kteří se ke kouli přiblíží. Nebo se jí dokonce dotknou. Začne se v nich odehrávat něco divného. Upadnou do hlubokého spánku a zdají se jim děsivé sny, nebo jsou ve stresu a frustrovaní. Začíná se rapidně oteplovat. Lidé už nemohou skoro ani dýchat a tak si pořizují jakési bunkry, kam se chtějí odebrat poté, co už na této planetě nebude k vydržení. 

Kniha vypráví příběhy několika hlavních hrdinů, v jejichž kůži bychom se ocitnout rozhodně nechtěli. Koule ovládá jejich životy a oni s tím nic nedělají, poddávají se tomu a čekají, že se to jednoho dne zlepší. Ale ono se to nejspíš nezlepší. Dokud nezačnou přemýšlet jinak, dokud nezačnou jednat, všechno se bude jenom zhoršovat. 

Sen, na který si jen matně vzpomínáme

Čtenář do tohoto neživého světa vplouvá poměrně rychle, neboť příběh začíná ve chvíli, kdy se zaměstnanci velkého korporátu dozvídají, že je čeká hromadná výpověď. Žádná revolta se ale nekoná, zaměstnanci výpověď přijímají bez jakékoliv reakce, upokojení tím, že dostanou odstupné. Jedinou větší, nenásilnou a tichou revoltou je, když jedna z postav uléhá v kanceláři na podlahu, zatímco tiskárny běží a vyplivávají jeden papír za druhým. 

Nevíme, kde se děj odehrává, ani kdy. Víme jen to, že koule levituje někde na jakési Farské louce. To však není tak podstatné jako to, že postavy nám příliš k srdci nepřirostou, nejsou natolik živé, abychom s nimi dokázali soucítit, ani se do nich vcítit, chybí jim jakýkoliv psychologický vývoj. Kniha tak trochu připomíná sen, na který si ráno po probuzení jen matně vzpomínáme, ale smíšených pocitů z něj se nedokážeme zbavit.

Kniha odráží současné nejpalčivější problémy

Klára Vlasáková napsala knihu, která odráží současná palčivá témata, například měnící se klima nebo společenskou `odevzdanost` vůči všemu, co se kolem děje, jak je pro nás Čechy typické. Ale Praskliny nejsou čtení pro každého. Je zapotřebí číst velmi pozorně a také se naladit na místy až poetický jazyk. Po pár měsících po dočtení knihy si ale nejspíš nevzpomenu na žádnou z postav v knize, což mě velmi mrzí. Zato ve mně bude přetrvávat bezmoc a úzkost, pocity, které si bezpochyby z tohoto příběhu odnese úplně každý.

Autorka na literárním poli rozhodně není žádným nováčkem. Podílela se například na povídkovém souboru Divočina – Povídky pro duhu. Napsala i několik rozhlasových her. Svým románovým debutem dokázala, že rozhodně nepatří do knižního mainstreamu a že psát umí. Možná se dočká i nějaké té literární ceny. Dost možná to bude i největší literární událost letošního roku. Já si však s takovým hodnocením ještě pár měsíců počkám. Potřebuji nechat Praskliny uležet.

Foto: archiv