Tereza Hronová: „Pořád se víc než koronaviru bojím izolace a karantény.“

Cestování je pro ni koníček i práce. Obvykle točí reportáže pro pořad Objektiv České televize a také pracuje pro společnost Člověk v tísni, s níž často vyráží na zahraniční mise. V březnu se jí ale otočil život o sto osmdesát stupňů. Najednou nemohla cestovat a tudíž nemohla ani dělat svou práci. Seděla doma a měla čerstvě po rozchodu. Vláda vyhlásila nouzový stava zavřela nás doma. Zavřely se i hranice, ven jsme mohli vycházet jen v nejnutnějších případech. Svět se zastavil. A Tereze Hronové se v hlavě začaly jako splašené honit ty nejčernější myšlenky. Co teď bude?Co nás čeká? Bude ještě někdy svět takový, jaký jsme ho znali? Nechtěla jenom nečinně sedět a čekat, až se všechno vrátí k normálu. Protože to už se nikdy nevrátí. A tak začala šít roušky a také pracovat na své knize. Láska za času korony je přepisem audionahrávek, které jí lidé během karantény posílali. Je o osudech lidí v době koronavirové karantény. Díky ní máte jedinečnou možnost zjistit, jak tyto dny zvládali či nezvládali jiní lidé. 

Terezo, pár měsíců od vyhlášení nouzového stavu a karantény už uplynulo. Jak se na tuto dobu díváte s odstupem času? Hodnotíte ji jinak než třeba na konci května? 

Ani moc ne. Pořád se víc než koronaviru bojím izolace a karantény. Jsem hodně společenský člověk, žiju v běhu a pořád se s někým potkávám. A nějak se mi nechce o to přijít. Co se týká mého osobního života, už nejsem tak „rozložená“, i když mám temné dny. Nouzový stav totiž dost nehezky navázal na můj rozchod. Ze smutku se mi celkem podařilo vypsat.

Co pozitivního jste si z koronavirové karantény odnesla?

Docela se vykrystalizovalo, komu na mně záleží a kdo je cenný pro mě. Určitě karanténa utužila vztahy s některými mými přáteli. Začali jsme jezdit na vandry po Česku a založili instagramový účet VandrWorld. A taky jsem napsala knížku, to je myslím dost pozitivní.

A o co vás připravila?

Hrozně mi chyběla kultura. Celou karanténu jsem toužila po tom jít na koncert, do kina… Potkávat se s lidmi. Připravila mě o festivaly. A hlavně o cestování. Letos se mi zatím podařilo vyjet do Itálie a Albánie, přitom jsem se viděla někde v Africe. 

Co jste měla v Africe v plánu? Jet na misi nebo jen tak cestovat?

Chtěla jsem jet do Senegalu na dovolenou. Chtěla jsem ležet na pláži u oceánu a pít kokos.

Vaše kniha Láska za časů korony vznikla spontánně. Nechtěla jste jen nečinně sedět a potřebovala se kromě šití roušek něčím zabavit. A tak jste začala sbírat audio materiál od nejrůznějších lidí. Jak jste je oslovila? 

Napsala jsem jednoduchou výzvu na svoje sociální sítě. Hned se mi začali ozývat různí lidé. Jsou z „mojí sociální bubliny“, různí kamarádi kamarádů, nebo i přímo moji přátelé. Ale snažila jsem se vybrat pestré příběhy. Moji hrdinové a hrdinky jsou různě staří, mají různou sexuální orientaci, názory a hlavně zkušenosti.

Jste s nimi stále v kontaktu?

Jasně, skoro se všemi. S některými jsem se dost sblížila a píšeme si hodně často. Na křtu knížky jsem se se třemi aktéry viděla úplně poprvé na živo a bylo to super. Jako bychom se znali dlouho.

Po dočtení knihy jsem měla pocit, že kdybych si ji četla v karanténě, asi bych z ní měla depresi. Bylo mi úzko. Ti lidé měli fakt smůlu. Naopak já a většina mých přátel a kolegů jsme pandemii brali úplně jinak. Notovali jsme si, jak je nám najednou krásně, lehce. Nic a nikdo nás nikam netlačí. Svět se zastavil a my si kolikrát říkali, že ještě měsíc nebo dva karantény navíc by vůbec nebyl na škodu. Našel se nějaký respondent, který to měl také tak? Který byl za karanténu rád?

Někteří to zvládali lépe, jiní hůř. Míše se během izolace povedlo srovnat si myšlenky a odpoutat se od milence, do kterého byla rok zamilovaná. Diana s Ivanem si užívali začátek vztahu a tu velkou zamilovanost, ale na konci nouzového stavu už jim to taky bylo dlouhé. Myslím, že všem docela prospělo, že jim koronavirus dal čas na přemýšlení. I když to ne vždycky bylo příjemné.

Až díky této knize mi došlo, proč jsem se cítila tak volně a lehce, ale ne každý to tak měl. Měla jsem po svém boku někoho, koho miluju a kdo miluje mě. Kdybych byla zavřená v bytě sama, nejspíš bych celou situaci nahlížela úplně jinak. A samozřejmě jsem také, bohudík, mohla pořád pracovat.

Já jsem byla paradoxně docela ráda, že jsme se stihli rozejít a odstěhovat před karanténou, ač jsem se cítila příšerně sama. Náš vztah už nefungoval a mám pocit, že společná izolace by nám asi moc nesedla.

Co když přijde druhá vlna epidemie a karanténa? Oslovíte další lidi?

Nemyslím na to. Budu asi postupovat jako při první vlně – nebudu si tuhle možnost připouštět a pak z toho budu dost nemile překvapená (smích, pozn. red.). Pokud by taková věc měla přijít, určitě už nechci být sama v Praze. Domluvíme se s kamarády a pronajmeme si nějakou chatu. Asi bych se věnovala jiným tvůrčím projektům. V sobě už se rýpat nechci.

Posunulo vás někam vydání Lásky za časů korony?

Mám z té knížky radost. Dokázala jsem velkou bolest a smutek přetavit do něčeho hmotného, co lidi baví a snad i inspiruje. 

Co se u vás od května změnilo?

Můžu docela svobodně chodit ven, tak chodím.

Máte už námět na nějakou další knihu?

Trochu doufám, že žádnou další nenapíšu, vzhledem k tomu, za jakých okolností Láska za časů korony vznikla.

Když zrovna neřádí koronavirus, čím se zabýváte? V práci i ve volném čase?

Pracuji pro Člověka v tísni. Už se hodně těším, až bude možné zase cestovat, abych mohla vyrazit někam na naše mise. A obecně mi chybí cestování. Ráda točím reportáže pro pořad Objektiv a to teď moc nejde. Tak aspoň chodím na ty vandry po Česku.

Máte svá oblíbená místa, nebo vandrujete pokaždé jinam?

Mám hodně ráda Kokořínsko, Máchův kraj. Naposledy jsme spali na zřícenině hradu Ronov. Vzbudila jsem se kolem šesté ráno a vrchol kopečku byl nad mraky. Byla to tak úžasná podívaná, že jsem měla pocit, že mi nic nechybí. Skoro nic.

Foto: Markéta Jourová